Začalo to hodně nešťastně a smutně - Smrtí našeho minulého psa. Byla to fenka, Tara bez PP. Sice to byl první pes, ale nebyl můj. Byla rodiny a jako pána brala mého otce. A taky velkou roli hrálo to, že když jsme si ji pořídili, byla jsem ve čtvrté třídě.
Zemřela hrozně, ale alespoň náhle.
Po téhle hodně nepříjemné události jsme si řekli, že si pořídíme dalšího psa, ale až na jaře (byl říjen). Ale jak dny ubíhaly a rodina si zvykla na "pohodlí" bez psa- už se do toho nikdo nehrnul.
Kromě MĚ. Já jsem žila tím, že budeme mít štěňátko.
Když už přišel leden a došlo mi, že zhruba v tuhle dobu by mělo dojít ke krytí, začala jsem se zajímat o možné varianty.
Původně jsme chtěli psa bez PP po rodičích s PP. Když jsem byla malá, tak mi někdo řekl, že PP dostává jen určitý počet štěňat z vrhu, a tím bych měla šanci na zdravé zvíře bez PP.
Napsala jsem p.Fialové a ta mi tuto informaci vyvrátila. Nezbylo než začít s nátlakem na rodiče a tvrzením, že PP je prostě nepostradatelný.
A vzhledem k tomu, že to šlo- i otec souhlasil,
zavolali jsme p.Fialové, kdy že budou ty mimča - bohužel však z nějakého důvodu štěňata neměla.
..ale dala nám číslo na p.Hrčku.
Což můj život od základů změnilo - pár dnů potom jsem už jela na návštěvu a na jisto se zamluvila poslední volná fenečka.
28.5.05 jsem si domů dovezla 10kg krásného a nefalšovaného štěstí.
Prvních 14dnů to ještě byl pes rodinný,ale bohužel nikdo z rodiny (kromě me) nečekal, že se nebude chovat jako dospělý pes. 
Trpělivost jim došla asi za 14 dní a Barborka se tak stala mou. Od té doby jsme nerozlučná dvojka. A krom zdravotních indispozic (většinou Barunky - protože, pokud doslova lezu, tak jdu) jsme na každém cvičáku a já jsem neustále s ní. Je asi jediný pes, který byl u nás ve škole, zná ho celá moje třída i profesoři a jediný pes v okolí, na kterého si berou pánové ,v případě nemoci, paragraf. Taky je jedna z mála pejsků, kterého znají sousedi široko d
aleko.
